Stévie sladká účinky zdraví použití využití užívání pěstování toxicitaStevii sladkou (latinsky Stevia rebaudiana) jako sladidlo používali již původní obyvatelé Ameriky - indiáni, především z kmene Guarani, a to dávno před příchodem Španělů. Nazývali ji azuca-cá (sladká tráva) či kaá-he-é. Sloužila jim nejen ke slazení nápojů a jídel, ale také jako léčivá rostlina. Poprvé ji popsal v roce 1887 paraguayský přírodovědec dr. Bertoni a v roce 1908 Rasenack a Dietrich zkoumali rostlinu i sladidlo. Teprve v roce 1931 však francouzští chemici Bridell a Lavieille získali z jejích listů bílou krystalickou látku - čistý steviosid.


Účinky rostliny:



Účinky rostliny:

  • prevence zubního kazu
  • ideální sladidlo pro diabetiky a lidi trpící obezitou - má vliv na správnou hodnotu krevního cukru (glykémie) a podporuje činnost slinivky břišní, která tvoří hormon inzulin
  • podpora při léčbě závislosti (odvykání) na kouření tabáku 
  • podpora při léčbě závislosti pití alkoholu
  • akné a kvalita pleti obličeje
  • zlepšení hojení a prevence jizev po drobných poraněních
  • paradentóza, parodontóza dásní
  • zápach z úst
  • omezuje únavu
  • má vliv na správnou hodnotu krevního tlaku
  • podpora trávení
  • dermatitida (zánět kůže) a ekzémy
  • nefunguje jako antikoncepce!

Po druhé světové válce se stevie dostala do USA a úspěšně se tam začala pěstovat. V roce 1971 byla semena dovezena z Brazílie do Japonska a začala se pokusně pěstovat především na ostrovech Hokkaidó a Okinawa. Již o šest let později tam začala firma Maruzen Kasei Co. vyrábět extrakty ze stevie na obchodní bázi.

V současné době je rozhodujícím světovým producentem Japonsko, kde se ročně sklízí několik desítek tisíc tun suchých listů a vyrábí více než 3 000 tun tohoto sladidla pod názvem »Steviosin«.

Tato rostlina se rozšířila i do ostatních oblastí východní a jihovýchodní Asie (Čína, Korea, Thajsko). Ve Vietnamu je běžně natrhu jako umělé sladilo steviosid v práškové nebo tekuté formě. Stevie se však ve velkém pěstuje a využívá v zemích Latinské Ameriky, v Rusku a Bulharsku.

V letech 1995-1998 probíhaly pokusy se stevií i v České republice, a to na Institutu tropického a subtropického zemědělství ČZU v Praze. Na trhu se objevil i první ovocný čaj slazený listy stevie. Následně však byla výroba zrušena, což se ostatně týkalo i všech zemí EU, kde bylo užívání sladidla ze stevie zakázáno. Důvodem byla údajná toxicita steviosidu, což však nejen nebylo prokázáno, ale užívání tohoto sladidla v řadě zemí potvrzuje jeho nezávadnost přímo v praxi. Pravým důvodem byl pravděpodobně významný vliv loby, které se zabývají výrobou umělých sladidel. Nyní je již užívání v EU povoleno. 

TIP ZBYŇKA MLČOCHA: Stévii můžete používat v různých formách - od čerstvé z květináče, přes sušenou, až po prášek či extrakt v kapkách. Díky tomu si můžete při vaření či pečení vybrat stévii zrovna v té konzistenci, která se vám nejvíce hodí. Rostlinu můžeme využít i jako chuťové korigens - dát ji do čajů, které by jinak děti nepily. 

Botanický popis a rozšíření

Stevie sladká, jak již bylo uvedeno výše, latinsky stevia rebaudiana, je víceletá bylina z čeledi hvězdnicovitých, Asteraceae. Kořenový systém se rozkládá mělce pod povrchem půdy a je poměrně slabý. Navíc je to jediný orgán rostliny, který neobsahuje sladké látky.

Stonek dosahuje 0,3-1,8 m výšky a hojně se větví. V mládí jsou stonky a listy hustě chlupaté, později je odění řidší. Listy jsou vstřícné, světle až tmavě zelené, čepel deltovitá až obvejčitá a v horní části výrazně vroubkovaná. Úbory jsou rozloženy ve vrcholové části stonku i větví a tvoří je 3-5 květů. Jsou oboupohlavné, drobné, bílé až narůžovělé a rourkovité. Kalich tvoří pět srostlých lístků, v koruně je uloženo pět tyčinek a dvojklaná blizna. Většina rostlin je cizosprašná, ale je uváděna i autosterilita.

Plod je drobná, tmavě hnědá nažka s chmýrem, která je snadno přenášena větrem.

Pochází z hraničních oblastí mezi Paraguayí a Brazílií, konkrétně ze severovýchodní Paraguaye, kde roste v oblasti Amambay západně od And v povodí řeky Apame, a jižní Brazílie, státu Mato Grosso do Sul. Rozšířena je tam v nadmořské výšce 200-600 m, často na blatech, březích vodních toků, ale také v travnaté pampě na tufech. Přitom jde o jediný z téměř 150 druhů, který má sladící účinky.

 

Pěstování stévie

Informace jak pěstovat stévii a o přezimování jsou zde.

 

Účinky na zdraví, využití, použití stévie v léčbě a průmyslu

Stévie místo cukru

Sladidla na bázi steviosidu jsou zatím povolena v Japonsku, Brazílii, Paraguayi, Vietnamu a dalších zemích, kde se používají hlavně ke slazení nápojů a do žvýkaček. V Bulharsku byl vyvinut preparát Marumilon 50, který má 50krát vyšší sladivost než sacharóza. Používání sladidla na bázi steviosidu je tedy možné jak při výrobě dietních potravin s nízkou energetickou hodnotou, tak do limonád, v cukrářství a v konzervárenském průmyslu.

 

Ideální sladidlo pro diabetiky a lidi s obezitou

Stévie je sladší než cukr, ale na rozdíl od něj nemá žádné kalorie. Díky tomu je slazení stévií mimořádně vhodné hlavně pro ty, kteří se snaží zhubnout a počítají každou kalorii. Na rozdíl od cukru a umělých sladidel stévie snižuje hladinu cukru v krvi, a tím pádem je naprosto dokonalým sladidlem i pro diabetiky. Stabilní hladina cukru v krvi také minimalizuje propady energie a odstraňuje i neodbytné chutě na sladké. V přírodní kosmetice se pak její přirozeně sladká chuť využívá do balzámů či lesků na rty.

Podpora při léčbě závislosti na kouření tabáku a pití alkoholu

Pravidelné užívání stévie taktéž pomáhá zbavit se závislosti na nikotinu či alkoholu. Látky v ní obsažené nejen pomáhají bojovat se samotnou závislostí, ale stévie je velký pomocník i ve chvílích, kdy se zlozvykem přestáváte. Kuřáci, kteří se už někdy pokoušeli s tímto zlozvykem skoncovat, dobře ví, že cigarety velice často nahradí právě různé sladkosti.
Prostě aby měl člověk ideálně pořád něco v ruce a mohl uzobávat. Hodně kuřáků se tak bojí přestat kouřit kvůli tomu, aby nepřibrali na hmotnosti. Sladkosti doslazované stévií jsou tak z více důvodů výbornou „berličkou“ při odvykacím procesu.

Akné a kvalita pleti

Velice zajímavé jsou i protizánětlivé a antibakteriální účinky stévie. Urychluje rovněž hojení různých ranek a dalších kožních nerovností. Přímo na postiženou oblast si pro urychlení hojení můžete přiložit čerstvé nebo i navlhčené lístky stévie. Nejen že tak předejdete vzniku případného zánětu, ale také se vám pokožka krásně zhojí bez vzniku nežádoucích jizev.
Na blahodárné vnější účinky stévie vsázejí i někteří výrobci kosmetiky a její extrakty přidávají do přípravků na pleť s akné, ekzémem či jinak problematickou.

Paradentóza dásní, prevence zubního kazu - ideální do zubních past a žvýkaček

Extrakty ze stévie se pro její protizánětlivé, hojivé a antibakteriální účinky přidávají i do zubních past či ústních vod. Ve stévii je navíc obsaženo poměrně velké množství vitaminu C a chlorofylu. Svými antibakteriálními účinky bojuje proti tvorbě zubního kazu i vzniku paradentózy, tj. zánětu dásní a urychluje hojení již vzniklých poranění na dásních.
Obsažený chlorofyl zase přirozeně zmírňuje nepříjemný zápach z úst. Stévie navíc přípravkům pro ústní hygienu dodává přirozeně sladkou chuť bez nutnosti používat umělá sladidla.

Antikoncepční účinky stévie

Laická veřejnost si mnohdy myslí, že je stévie dobrou prevencí před početím a otěhotněním. Antikoncepční účinky nebyly jednoznačně potvrzeny.

 

 

Jaké látky obsahuje bylina stevie sladká a informace o steviosidu

Nejprve byl z listů stevie izolován diterpenický glykosid, který byl nazván steviosid (C38H60O18). Je to bílý krystalický a hygroskopický prášek s bodem tání 197-198 °C a molekulární hmotností 805. Ve vodě je dobře rozpustný a na jazyku chutná příjemně sladce, ve větším množství až hořce. Jeho sladivost je 140-300x větší než sacharózy.

Při analýze listů však bylo později izolováno ještě několik dalších glykosidů s různým stupněm sladivosti:

  • rebaudiosid A 1,3 - 1,5krát sladší než steviosid,
  • rebaudiosid B, Č, D a E 20krát sladší než sacharóza,
  • dulkosid A sladivost na úrovni sacharózy.

Uvádí se, že rebaudiosid A je nejen sladší, ale také příjemnější chuti. Ovšem jeho obsah v listech dosahuje pouze 1-2% . Přitom se stupeň sladivosti extraktu mění v závislosti na jeho čistotě, koncentraci a poměru jednotlivých složek. Čím vyšší je zastoupení rebaudiosidu A, tím sladší je extrakt i vyrobené sladidlo.

Dále byl objeven diterpenoidní aglykon steviol, který vykazuje aktivitu podobnou růstovému faktoru giberellinu, avšak jeho koncentrace by musela být 100krát vyšší. Do skupiny bisnorditerpenoidů patří sterebiny A-H. O jejich fyziologickém významu nebylo dosud nic publikováno.

Z ostatních látek jsou přítomny flavonoidy, jako je kvercetin, avicularin, z kumarinů skopoletin a umbeliferon, kyseliny kávová a chlorogenová, kyselina askorbová (vitamín C) aj.

 

Je stevie jedovatá? Má antikoncepční účinky?

Velmi důležitým faktorem je zdravotní nezávadnost uvedeného extraktu ze stevie, neboť okolo tohoto problému se vedou stále diskuse. Akutní toxická dávka, zjištěná u krys, je kolem 8 g na 1 kg živé hmotnosti, takže člověka nemůže v žádném případě poškodit. Při podáváním křečkům při dávce 0,5-1 g/kg živé hmotnosti a den neměly žádný vliv ani na jeden z pozorovaných fyziologických procesů.

Další pokusy se věnovaly steviolu a sloučeninám, jež se mohly jevit jako hlavní produkty či meziprodukty při metabolickém odbourání steviosidu. Jako kritická se jevila hydroxylová skupina na uhlíku C13, která je odpovědná za mutagenní vlastnosti steviolu. Avšak provede-li se acetylace této hydroxylové skupiny, mutagenní účinky steviolu se eliminují.

Také antikoncepční účinky nebyly jednoznačně potvrzeny. Navíc se čistý extrakt prakticky nikdy nepoužívá, ale kombinuje se s jinými látkami, a tak se koncentrace steviosidu pohybuje kolem 50%. 

 

Pěstování stévie v podmínkách ČR a sklizeň

Požadavky stevie na prostředí vycházejí z klimatických a půdních podmínek v místech jejího přirozeného výskytu. Lze ji charakterizovat jako rostlinu subtropického až polotropického charakteru. Průměrná měsíční teplota se zde pohybuje v rozmezí od 17,4 °C v zimě (červen-srpen) do 24,3 °C v létě (listopad-březen). Maximální teploty kolísají mezi 21,8 °C a 28,8 °C a minimální mezi 12,3 °C a 20 °C, absolutní minimum je potom -1 °C, roční srážky v rozmezí 1 400-1 800 mm.

Půdy, na kterých se vyskytuje, jsou sedimentálního nebo vulkanického původu, se slabou úrodností, písčitohlinité s optimálním pH 4,5 -5 (je však možné i pH 6,5-7,5). Hladina spodní vody by měla být v hloubce 0,3 - 0,5 m. Nevhodné jsou půdy těžké a bohaté na organické látky, protože umožňují zvýšený výskyt chorob kořenového systému. Stevie není náročná na živiny, pouze na chudých půdách se hnojení doporučuje.

Stevii lze po úpravě agrotechniky pěstovat i v teplejších oblastech mírného pásu. Zde se stává jednoletou rostlinou, kterou je třeba předpěstovat ve skleníku a takto získané sazenice teprve vysazovat do volné půdy. U nás se osvědčil spon 0,3 x 0,5 m, i když lze uvažovat i o užším, tj. 0,2 x 0,3 m.

Množit ji lze semeny, dělením trsů nebo získávat sazenice pomocí metody »in vitro«. Semena klíčí nepravidelně během 10-14 dnů a za 50-60 dnů se získávají sazenice o velikosti asi 15 cm, schopné výsadby do volné půdy v druhé polovině května. S ohledem na cizosprašnost stevie jsou však rostliny velmi nevyrovnané. Přitom se však uvádí, že velikost a hlavně šířka čepele je v přímé korelaci s obsahem steviosidu.

Velmi vhodnou metodou je dělení trsů. Koncem září až počátkem října se ořezané rostliny vyjmou z půdy a přesunou do skleníku, kde se uloží do vlhké rašeliny nebo pilin. Až do jarní přípravy sadby se udržuje teplota kolem 5-10 °C. Koncem února se trsy opatrně rozdělí, nechají řádně zakořenit v sadbovacich a vysazují do volné půdy rovněž v druhé polovině května. Zkušenosti ukazují, že trsy je možno rozdělit na 2-5 sazenic.

Technologie pěstování pomocí tkáňových kultur je zvládnuta, určité problémy nastávají při převodu do normálních podmínek, neboť rostliny mají špatně vyvinutou kutikulu a snadno vadnou. Pro růst v podmínkách »in vitro« potřebují rostliny asi 60 dnů a dalších 30-45 dnů trvá převedení do »in vivo« a příprava sadby, schopné výsadby do volné půdy.
Doba kvetení je do jisté míry závislá na délce dne, i když zkušenosti z našich podmínek ukazují, že značná část rostlin je velmi plastických a změněným klimatickým podmínkám se dobře přizpůsobuje. Pro produkci semen je třeba vybírat klony, u nichž kvetení nastává co nejdříve, což bývá v polovině července. Avšak z hlediska výnosu zelené hmoty a obsahu steviosidu se zdá, že bude výhodnější volit klony s delší vegetační dobou.

Ošetřování za vegetace spočívá především v pravidelném odplevelování porostu a kypření půdy, v případě vodního deficitu i v závlaze. V našich klimatických podmínkách je závlaha většinou nutná, neboť při nedostatku vody rostlina vadne a listy odspodu zasychají. Větve rostlin jsou křehké, snadno se vylamují, a proto je třeba ošetřování provádět opatrně. Stevie je citlivá na choroby kořenů, které následně ničí celou rostlinu. Jde především o oidium a septoriózu, které se však vyskytují hlavně tam, kde byly rostliny vysázeny do těžké, přemokřené a živinami bohaté půdy.

Nadzemní hmota stevie se sklízí před květem nebo počátkem květu. V našich klimatických podmínkách byla zatím ověřena pouze jedna seč, která připadá v úvahu v období červenc až září. Sklízí se asi 8-10 cm od povrchu půdy, aby nebyla porušena vegetační schopnost rostlin. Obsah steviosidu je největší v listech a činí průměrně 3-11 % hmotnosti sušiny. Rozdíly v obsahu této látky jsou způsobeny řadou vnitřních (genetických) i vnějších faktorů. Velkou roli hraje například stáří porostu, noční i denní teploty, místo pěstování apod.

Uvedenou technologii pěstování mohou využít i malopěstitelé u nás. Jinou možností je pěstování stevie v nádobách s využitím po celý rok. V zimě udržujeme rostliny v prostředí, kde se teplota pohybuje mezi 10 °C a 15 °C, v druhé polovině května můžeme nádoby přenést ven. Tam mohou být až do příchodu prvních podzimních mrazíků.

Stevie sladká není jedinou rostlinou poskytující přírodní sladidlo necukerného původu. Dioscoreophyllum cumminsii je vytrvalá dvoudomá bylina z čeledi chebulovitých, Menispermaceae, rostoucí od Guineje až po Kamerun. Sladkost míšku způsobuje polypeptid monellin, který je 1 500-3 000krát sladší než sacharóza, který je však při vysokých teplotách velmi labilní. Dalším druhem je Thaumatococcus daniellii, vytrvalá bylina z čeledi marantovitých, Marantaceae, rostoucí v západní Africe. Zdrojem sladidla je míšek obsahující proteiny thaumatin I a II, které mají až 3 000krát vyšší sladivost než sacharóza.

Velmi zajímavou rostlinou je Synsepalum dulcificum, keř nebo strom z čeledi zapotovitých, Sapotaceae. Roste v tropické Africe od Ghany po Kongo a plodem jsou u nich jasně červené, elipsoidní, asi 2 cm velké peckovice. Jejich míšek obsahuje glykoprotem miraculin, který se aktivuje kyselým prostředím v ústech. Jeho neobvyklý účinek spočívá v tom, že je schopen po dobu 30-60 minut ovlivnit chuťové buňky tak, že veškerá kyselá potrava je po požití sladká.