aloe barbadoska ucinky na zdravi co leci pouziti uzivani vyuziti pestovani nezadouci ucinky kontraindikaceAloe barbadoská (latinsky Aloe barbadensis) je jen jiný název pro rostlinu aloe pravá, tj. aloe vera. Dlouho před Kleopatrou objevili staří Egypťané léčivou moc aloe a používali i liladivý a zklidňující rosol jejích listů k ošetřování popálenin a ran. Podle legendy prý dokonce Alexandr Veliký hledal zemi, z níž se tenkrát aloe šířila, a našel ji v arabské Sokotře. Proslulí lékaři antiky — Dioskurides a Galén z Pergamu - chválí aloe jako obzvláště účinný projímavý prostředek. I klášterní léčitelství již záhy používalo tuto rostlinu jako prostředek proti žaludečním a střevním potížím, jak na mnoha místech dokazuje Loršský lékopis z doby Karla Velikého.


Účinky rostliny:

TIP ZBYŇKA MLČOCHA: Pozor, aloe "ředí krev" (snižuje krevní srážlivost). Není vnitřně vhodná pro lidi s poruchou srážlivosti krve, pro lidi užívající Warfarin, NOAC léčiva, Anopyrin, apod.
 

V jiných dílech, například v Macer floridus, je aloe doporučována nejen jako projímadlo, ale i k ošetřování ran a vředů; tato aplikace se v empirickém léčitelství osvědčuje dodnes.

Hildegarda z Bingenu uvádí tuto rostlinu — s jablečníkem a lékořicí — jako prostředek proti kašli. Nejpozději od doby, kdy se jí zabývalo standardní farmaceutické dílo středověku Circa instans, patřila aloe k pevnému jádru léčivých rostlin staré medicíny. Klášterní léčitelství považovalo aloe za hřejivý a vysušující ve druhém stupni. Jelikož trávení bylo ve středověku chápáno jako proces vaření, byl hřejivým rostlinám připisován projímavý účinek.

 

Původ a pěstování aloe barbadoské

Aloe se sice podobá kaktusům, patří však do čeledi liliovitých (Liliaceae). Pochází z Afriky (od mysu Dobré naděje) a z Madagaskaru a přes Středomoří se dostala Evropy. Aloe barbadoská
(Aloe barbadensis), známá rovněž pod jménem aloe pravá (Aloe verá), se pěstuje i v pobřežních oblastech Venezuely a v subtropických oblastech USA. Ve střední Evropě se dnes dává přednost aloi kapské (Aloe capensis).

 

Používané části a obsahové látky

V léčitelství se používá zahuštěná a sušená šťáva z listů aloe. Tento extrakt je jedním z nejsilnějších projímadel bylinného léčitelství. Nejdůležitějšími obsahovými látkami jsou antranoidy, které mají povzbuzovat střeva. Pro kosmetický průmysl jsou důležité polysacharidy a kyselina salicylová, které jsou obsaženy v rosolu aloe a tiší bolest a působí antibakteriálně.

 

Účinky na zdraví

Vědci se stále ještě dohadují o mechanismu působení aloe, přestože mnoho obsahových látek již bylo identifikováno. Uznáváno je vnitřní užití zahuštěné šťávy při zácpě.

V empirickém léčitelství se aloe používá zevně při kožních problémech a na rány.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) lze popáleniny kůže prvního a druhého stupně při ošetření rosolem z aloe léčit rychleji.
Ten se zpracovává i na krémy a přípravky po opalování, dodávající pokožce vlhkost. Vědecky prokázaný účinek má především čerstvý rosol.

 

Aplikační forma a dávkování

Aloe je k dostání jako prášek nebo jako suchý, zahuštěný či tekutý extrakt. Tinktura z aloe působí jem něji než prášek nebo suchý extrakt. Denní dávka činí 50 až 200 mg prášku.
Při zevním užívání lze rosol z aloe nanášet opakovaně, především při popáleninách. Optimálního léčebného efektu se dosahuje, když se získá čerstvý rosol z listů rostliny a nanáší se přímo na postižené partie kůže.

 

Aloe na popáleniny:

Čerstvý rosol z aloe je první pomocí při popáleninách a na malé rány jednoduše nařízneme list aloe a čerstvý rosol - nejlépe dvakrát denně - v dostatečném množství naneseme na
postižená místa kůže.

 

Kontraindikace aneb kdy by se rostlina neměla používat?

Při neprůchodnosti střev a akutních zánětlivých onemocněních střev, u dětí do 12 let a v těhotenství se aloe nesmí užívat vnitřně.

 

Nežádoucí vedlejší aloe

Jako projímadlo by se aloe neměla užívat déle než 2 týdny, protože by mohlo dojít k projevům nedostatku živin a vitaminů a oslabení vyprazdňovacího reflexu. Doporučuje se užívat preparáty z aloe, pouze pokud mírnější rostlinné prostředky, například blešníkové semeno, nemají dostatečný účinek.