Jsme na facebooku, 
Aloe barbadoská (latinsky Aloe barbadensis) je jen jiný název pro rostlinu aloe pravá, tj. aloe vera. Dlouho před Kleopatrou objevili staří Egypťané léčivou moc aloe a používali i liladivý a zklidňující rosol jejích listů k ošetřování popálenin a ran. Podle legendy prý dokonce Alexandr Veliký hledal zemi, z níž se tenkrát aloe šířila, a našel ji v arabské Sokotře. Proslulí lékaři antiky — Dioskurides a Galén z Pergamu - chválí aloe jako obzvláště účinný projímavý prostředek. I klášterní léčitelství již záhy používalo tuto rostlinu jako prostředek proti žaludečním a střevním potížím, jak na mnoha místech dokazuje Loršský lékopis z doby Karla Velikého.
Účinky rostliny:
V jiných dílech, například v Macer floridus, je aloe doporučována nejen jako projímadlo, ale i k ošetřování ran a vředů; tato aplikace se v empirickém léčitelství osvědčuje dodnes.
Hildegarda z Bingenu uvádí tuto rostlinu — s jablečníkem a lékořicí — jako prostředek proti kašli. Nejpozději od doby, kdy se jí zabývalo standardní farmaceutické dílo středověku Circa instans, patřila aloe k pevnému jádru léčivých rostlin staré medicíny. Klášterní léčitelství považovalo aloe za hřejivý a vysušující ve druhém stupni. Jelikož trávení bylo ve středověku chápáno jako proces vaření, byl hřejivým rostlinám připisován projímavý účinek.
Původ a pěstování aloe barbadoské
Aloe se sice podobá kaktusům, patří však do čeledi liliovitých (Liliaceae). Pochází z Afriky (od mysu Dobré naděje) a z Madagaskaru a přes Středomoří se dostala Evropy. Aloe barbadoská
(Aloe barbadensis), známá rovněž pod jménem aloe pravá (Aloe verá), se pěstuje i v pobřežních oblastech Venezuely a v subtropických oblastech USA. Ve střední Evropě se dnes dává přednost aloi kapské (Aloe capensis).
Používané části a obsahové látky
V léčitelství se používá zahuštěná a sušená šťáva z listů aloe. Tento extrakt je jedním z nejsilnějších projímadel bylinného léčitelství. Nejdůležitějšími obsahovými látkami jsou antranoidy, které mají povzbuzovat střeva. Pro kosmetický průmysl jsou důležité polysacharidy a kyselina salicylová, které jsou obsaženy v rosolu aloe a tiší bolest a působí antibakteriálně.
Účinky na zdraví
Vědci se stále ještě dohadují o mechanismu působení aloe, přestože mnoho obsahových látek již bylo identifikováno. Uznáváno je vnitřní užití zahuštěné šťávy při zácpě.
V empirickém léčitelství se aloe používá zevně při kožních problémech a na rány.
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) lze popáleniny kůže prvního a druhého stupně při ošetření rosolem z aloe léčit rychleji.
Ten se zpracovává i na krémy a přípravky po opalování, dodávající pokožce vlhkost. Vědecky prokázaný účinek má především čerstvý rosol.
Aplikační forma a dávkování
Aloe je k dostání jako prášek nebo jako suchý, zahuštěný či tekutý extrakt. Tinktura z aloe působí jem něji než prášek nebo suchý extrakt. Denní dávka činí 50 až 200 mg prášku.
Při zevním užívání lze rosol z aloe nanášet opakovaně, především při popáleninách. Optimálního léčebného efektu se dosahuje, když se získá čerstvý rosol z listů rostliny a nanáší se přímo na postižené partie kůže.
Aloe na popáleniny:
Čerstvý rosol z aloe je první pomocí při popáleninách a na malé rány jednoduše nařízneme list aloe a čerstvý rosol - nejlépe dvakrát denně - v dostatečném množství naneseme na
postižená místa kůže.
Kontraindikace aneb kdy by se rostlina neměla používat?
Při neprůchodnosti střev a akutních zánětlivých onemocněních střev, u dětí do 12 let a v těhotenství se aloe nesmí užívat vnitřně.
Nežádoucí vedlejší aloe
Jako projímadlo by se aloe neměla užívat déle než 2 týdny, protože by mohlo dojít k projevům nedostatku živin a vitaminů a oslabení vyprazdňovacího reflexu. Doporučuje se užívat preparáty z aloe, pouze pokud mírnější rostlinné prostředky, například blešníkové semeno, nemají dostatečný účinek.